Tai Ji
Taiji (??) se řadí mezi vnitřní styly bojových umění (jako jsou nepříklad pagua, či xingyi). O raném vývoji taiji se dochovalo relativně malé množství hodnověrných dokladů, ale o to větší množství legend a příběhů. Jedna z legend přisuzuje vznik taiji údajně nesmrtelnému Zhan Sanfengovi, který měl žít již ve 12. století n.l. Tento mistr žil pravděpodobně ve Wudangských horách a snažil se uzpůsobit cvičení pro tělo tak, aby ho co nejméně ničilo a vyčerpávalo, zároveň však neztrácelo žádnou ze svých bojových kvalit.
Taiji se dále rozvíjelo a kultivovalo v následujících stoletích, kdy bylo taiji v klášterech uznáváno jako prostředek k duchovní očistě a k dosažení rovnováhy ve stavu bytí.
Brzy poté se taiji začalo šířit dál a tím pádem i štěpit na jednotlivé styly. Existence taiji se rychle dostala do povědomí v širším okolí a tak někteří mistři z chrámů byli zaměstnáni šlechtou či císařem za účelem cvičit jejich armády. Dalšímu šíření taiji napomohl nešťastný zákaz během dynastie Qing, který zakazoval vlastnictví i používání zbraní. V důsledku tohoto zákona se mnoho obyvatel čínského venkova ocitlo bez jakékoliv obrany proti banditům, proto se cvičení „nenápadného bojového umění“ nabízelo jako vhodné východisko.
Zhruba touto dobou se také taiji rozštěpilo na 5 hlavních rodinných stylů. Z toho, co se dochovalo, usuzujeme, že nejstriktněji se k taiji přistupovalo v rodině chen, kde se jako rodinná tradice vyučovalo z otce na syna. Dokonce se ho nesměly učit ženy nikoliv pro svou slabost, ale proto, aby se nedostalo do jiné rodiny sňatkem. Tuto tradici přerušil až jejich služebný, Yang Luchan, který se potají učil styl okoukáváním jednotlivých pohybů v době, kdy v rodině pracoval. Nakonec vše vyústilo ve vznik nového stylu taiji, jehož zakladatelem byl právě Yang Luchan. Styl Yang tedy vychází ze stylu Chen, byť se od něj v mnohém liší.
Další vývoj udělalo taiji později, kdy ruku v ruce s rychlým vývojem technologií přestalo být nezbytně nutné učit armádu cvičit se zbraněmi jako je tyč a šavle. Proto se o taiji začalo mluvit hlavně jako o zdravotním cvičení a méně jako o bojovém umění. To ve velké míře změnilo i typ lidí, kteří se taiji učili. Až na místa, odkud taiji pochází, kde se klade důraz na tradiční výuku stylem nekonečného opakování a tvrdé dřiny pro dosažení opravdového umění, se taiji bleskurychle rozšířilo po celé Číně jako cvičeni s blahodárným vlivem na zdraví. Od toho už byl jen krok k postupnému rozšíření do zbylých koutů světa.
V poslední době se objevuje ještě další fenomén a to je moderní taiji. Postoje k němu se hodně liší, někteří jsou zásadně proti, někteří zásadně pro a jiní zase tvrdí, že záleží na pojetí jednoho a druhého a jejich vzájemném propojení. Z hlediska taoistické filosofie by se dalo říci, že všeho příliš škodí, ovšem tak bychom se mohli vyjádřit o čemkoliv. Moderní, neboli sportovní, taiji vzniklo pro „potřeby“ soutěží, aby bylo hodnocení „objektivnější“, proto jsou v něm zařazené poviné prvky s různými stupni obtížnosti, podobnějako u krasobruslení. Na tom nevnímáme nic extrémně špatného, pokud toto hodnocení neupozadí část známky za tradiční provedení taiji. Naneštěstí to právě k tomuto směru v posledních letech značně inklinuje.
Oheň a Voda - škola bojových umění byla založena v roce 2013 Martinem Lachmanem. Škola vznikla z berounské pobočky Zhai Hua wushu institutu, která byla založena v roce 2005.
Ve škole vyučujeme tradiční čínská bojová umění, která pocházejí ze severního kláštera Shaolin a Taiji quan styl chen.
Výuka je pojata tradičním způsobem, tedy tak, aby se tato bojová umění dala využít k praktické obraně. Studenti se již od první hodiny učí disciplíně, morální síle a pomoci těm, kteří to potřebují. Tradiční čínská bojová umění je vedou k sebeovládání, sebezdokonalování, k poznávání sebe sama a k zvyšování svých fyzických hranic.
Živly oheň a voda představují v naší škole spojení útočné a obrané síly (úderů a krytů), rychlosti a klidu (boje a dechového cvičení), ale také vnějšího Shaolinského stylu a vnitřního stylu Taiji.
Taiji se dále rozvíjelo a kultivovalo v následujících stoletích, kdy bylo taiji v klášterech uznáváno jako prostředek k duchovní očistě a k dosažení rovnováhy ve stavu bytí.
Brzy poté se taiji začalo šířit dál a tím pádem i štěpit na jednotlivé styly. Existence taiji se rychle dostala do povědomí v širším okolí a tak někteří mistři z chrámů byli zaměstnáni šlechtou či císařem za účelem cvičit jejich armády. Dalšímu šíření taiji napomohl nešťastný zákaz během dynastie Qing, který zakazoval vlastnictví i používání zbraní. V důsledku tohoto zákona se mnoho obyvatel čínského venkova ocitlo bez jakékoliv obrany proti banditům, proto se cvičení „nenápadného bojového umění“ nabízelo jako vhodné východisko.
Zhruba touto dobou se také taiji rozštěpilo na 5 hlavních rodinných stylů. Z toho, co se dochovalo, usuzujeme, že nejstriktněji se k taiji přistupovalo v rodině chen, kde se jako rodinná tradice vyučovalo z otce na syna. Dokonce se ho nesměly učit ženy nikoliv pro svou slabost, ale proto, aby se nedostalo do jiné rodiny sňatkem. Tuto tradici přerušil až jejich služebný, Yang Luchan, který se potají učil styl okoukáváním jednotlivých pohybů v době, kdy v rodině pracoval. Nakonec vše vyústilo ve vznik nového stylu taiji, jehož zakladatelem byl právě Yang Luchan. Styl Yang tedy vychází ze stylu Chen, byť se od něj v mnohém liší.
Další vývoj udělalo taiji později, kdy ruku v ruce s rychlým vývojem technologií přestalo být nezbytně nutné učit armádu cvičit se zbraněmi jako je tyč a šavle. Proto se o taiji začalo mluvit hlavně jako o zdravotním cvičení a méně jako o bojovém umění. To ve velké míře změnilo i typ lidí, kteří se taiji učili. Až na místa, odkud taiji pochází, kde se klade důraz na tradiční výuku stylem nekonečného opakování a tvrdé dřiny pro dosažení opravdového umění, se taiji bleskurychle rozšířilo po celé Číně jako cvičeni s blahodárným vlivem na zdraví. Od toho už byl jen krok k postupnému rozšíření do zbylých koutů světa.
V poslední době se objevuje ještě další fenomén a to je moderní taiji. Postoje k němu se hodně liší, někteří jsou zásadně proti, někteří zásadně pro a jiní zase tvrdí, že záleží na pojetí jednoho a druhého a jejich vzájemném propojení. Z hlediska taoistické filosofie by se dalo říci, že všeho příliš škodí, ovšem tak bychom se mohli vyjádřit o čemkoliv. Moderní, neboli sportovní, taiji vzniklo pro „potřeby“ soutěží, aby bylo hodnocení „objektivnější“, proto jsou v něm zařazené poviné prvky s různými stupni obtížnosti, podobnějako u krasobruslení. Na tom nevnímáme nic extrémně špatného, pokud toto hodnocení neupozadí část známky za tradiční provedení taiji. Naneštěstí to právě k tomuto směru v posledních letech značně inklinuje.
Oheň a Voda - škola bojových umění byla založena v roce 2013 Martinem Lachmanem. Škola vznikla z berounské pobočky Zhai Hua wushu institutu, která byla založena v roce 2005.
Ve škole vyučujeme tradiční čínská bojová umění, která pocházejí ze severního kláštera Shaolin a Taiji quan styl chen.
Výuka je pojata tradičním způsobem, tedy tak, aby se tato bojová umění dala využít k praktické obraně. Studenti se již od první hodiny učí disciplíně, morální síle a pomoci těm, kteří to potřebují. Tradiční čínská bojová umění je vedou k sebeovládání, sebezdokonalování, k poznávání sebe sama a k zvyšování svých fyzických hranic.
Živly oheň a voda představují v naší škole spojení útočné a obrané síly (úderů a krytů), rychlosti a klidu (boje a dechového cvičení), ale také vnějšího Shaolinského stylu a vnitřního stylu Taiji.
